levy_banner

23. Leden, 2018

MUDr. Antonín Šlechta rytíř Sedmihorský

MUDr. Ant. Šlechta s manželkou Barborou, roz. MastnouNevelké podkrkonošské městečko Lomnice nad Popelkou se může pochlubit celou řadou významných rodáků, kteří vynikli i v mnoha vědních oborech a proslavili se daleko za hranicemi svého rodiště. Jedním z nich je bezesporu také balneolog a zakladatel prvních vodoléčebných lázní v Čechách MUDr. Antonín Vincenc Šlechta rytíř Sedmihorský (v matrice je uvedeno i jméno Josef), c. k. vládní rada, od jehož smrti vloni 2. ledna uplynulo 130 let.

Narodil se 14. března 1810 v Lomnici u Jičína (Lomnice nad Popelkou oficiálně až od dubna 1896). Otec František Šlechta byl místním hostinským a jeho hostinec stával na lomnickém rynku v domě čp. 10 (nyní Železářství L & M Kynčl) na dnešním Husově náměstí. Po gymnazijních studiích nejprve v Jičíně a poté na Malé straně v Praze absolvoval Filozofickou a lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde v roce 1836 získal lékařský diplom. Jako patnáctiletý student měl rozhodující podíl a největší zásluhu na založení místního Spolku divadelních ochotníků, kteří z počátku hráli v sále hostince jeho otce. Ve staré divadelní kronice vzpomíná A. Křížová na  nelehké začátky, kde zmiňuje Šlechtův přínos: „Ochotnické divadlo povstalo v letech 1825 – 27. To ale nebylo v radnici, nýbrž v sále Františka Šlechty, jehož syn Antonín, později MUDr. Šlechta Sedmihorský, v Praze studoval a největší má zásluhu o zřízení ochotnického divadla. Jemu horlivě pomáhali jiní studenti, také Ant. Strýgl, synovec hostinského Šlechty… Často vypomáhali i studenti cizí, kteří o vagacích do Lomnice přicházeli.“ A tak zásluhou mladého A.V. Šlechty byly hned po pražských divadlech i v lomnickém uváděny významné hry té doby od klasiků V. K. Klicpery a V. Tháma.

Po skončení studia a promoci působil Šlechta nejprve jako domácí lékař v rodině hraběte Desfours, majitele panství Hrubý Rohozec. Ještě téhož roku mu byla nabídnuta funkce městského lékaře v Turnově, kde působil do roku 1839.

V té době se pozornost lékařů obracela k novátorským léčebným metodám, a to přírodními prostředky – studenou vodou, koupelemi, masážemi, zábaly a podobně. Jelikož si byl dobře vědom unikátních přírodních podmínek tvořených pískovcovým podložím s jílovou vrstvou, smíšenými lesy a množstvím vydatných pramenů vody prvotřídní kvality v krajině okolo Turnova, usiloval právě zde o založení vodoléčebného ústavu. Schválení a souhlas s realizací svého plánu získal od tehdejších vědeckých kapacit, včetně vřelého doporučení autorit pražské lékařské fakulty, v čele s dr. Krombholzem.

U turnovských radních však takové pochopení nenašel. Kladně se ale k jeho záměru postavil tehdejší majitel hruboskalského panství Alois Vojtěch rytíř Lexa z Aehrenthalu, který dal doktoru Šlechtovi pro zřízení lázní možnost vybrat si dle jeho uvážení některé z nejkrásnějších míst na jeho panství. Zájem doktora Šlechty se soustředil na polesí wartenbergské pod Hrubou Skálou, kde byl velký výskyt lesních pramenů s velmi studenou vodou, jejíž průměrná teplota byla uváděna 6,8 st., tj. 8,5 °C, podle nyní používané stupnice. Volbu tohoto ideálního místa jistě také podpořila dobrá dostupnost po dokončení stavby císařské silnice Turnov – Jičín v roce 1832. S účinnou pomocí majitele panství, který dal k dispozici také několik budov, byly postupně vytipované objekty přestavovány na lázeňské domy. Aehrenthal je svým nákladem nejen opravil, ale zakoupil i veškerý potřebný inventář. Na přelomu června a července roku 1841 mohl tedy dr. Šlechta definitivně přesídlit do nově zřízených objektů a pozvolna spustit lázeňský provoz. První sezonu se zde však léčilo pouhých sedm pacientů.

Brzo se prosadila změna názvu lázní z Bad Wartenberg na půvabný a libozvučný český název Sedmihorky, a to podle nejvydatnějšího pramene (zásobárnou místních pramenů bylo sedm vršků, hůrek či horek). Jméno základního pramene „Sedmihorka“ se připomíná dokonce již v roce 1702. Zmíněný pramen „Sedmihorka“, jinak po majiteli panství také „Aloisův“, dodával veškerou vodu pro potřebu lázní.

Lázeňské začátky nebyly jednoduché, a to hlavně pro nedostatek provozních a ubytovacích prostorů i také díky skromnému zařízení. K počátkům sedmihorských lázní dobový kronikář zaznamenal: „Milostivá vrchnost dala přestavět dům ve Wartenbergu k založení studených a teplých lázní. V lese u Podháje bylo zřízeno koupadlo z prken. Do tohoto koupadla padala z výšky 15 – 18 loket pramenitá studená voda – tuš“.

Zájem o pobyt ve slibně se rozvíjejících lázní zasazených v srdci kouzelné romantické krajiny rychle rostl, postupně přibývalo hostů i ze zahraničí. Mezi klientelou, kromě pacientů z Rakouska, se začali také objevovat zájemci ze vzdálenějších míst – Německa, Ruska, Švédska včetně exotického Turecka. Počet hostů se v té době pohyboval mezi čtyřmi až šesti sty za sezonu, což byl na tehdejší poměry počet velmi značný. V 70. letech 19. století se staly Sedmihorky místem setkávání předních osobností českého kulturního života – básníků, spisovatelů, herců, malířů, dramatiků i zpěváků. Za všechny jmenujme K. J. Erbena, E. Krásnohorskou, J. V. Sládka, J. Vrchlického, K. Liebschera, E. Vojana, H. Kvapilovou, J. Mošnu, J. Nerudu, S. Čecha. Inspirativní ovzduší lázní a přírodní krásy okolní krajiny byly příčinou, že o tento krásný kout naší vlasti byl mezi pacienty čím dál větší zájem. Řada významných hostů zde pobývala i později. Pozvání dokonce přijal také president Tomáš Garigue Masaryk.

Scházela se tu společnost veselá, v níž nechyběl smích, žerty, veselé scénky, které zpestřovaly jejich lázeňský pobyt. Dokladem toho je také dochovaný žertovný obrázek karikující Jana Nerudu – stárnoucí básník si za keřem se zájmem prohlíží koupající se dívku. Obrázek namaloval F. Kolář, absolvent pražské malířské akademie, později vynikající herec Národního divadla. V lomnickém muzeu se nachází další jeho zdařilé dílo, autoportrét – karikatura, kde jsou spolu s A. Šlechtou zachyceni uprostřed lázní v důvěrném rozhovoru (inv. č. O-27).

Dlouhé desetiletí se tradovalo a doslova tato domněnka hluboce zakořenila, že čeští lázeňští hosté, nadšeni nevšední krásou okolní krajiny, počali ji v 70. letech 19. století nazývat Českým rájem. Pečlivým rozborem dostupných faktů došel historik a archivář Doc. PhDr. Bohdan Zilynskyj k odlišné interpretaci. V roce 2005 publikoval práci, ve které dokládá, že Českým rájem byla o půl století dříve nazývána krajina kolem Litoměřic. Prvním, kdo použil pro náš kraj název „Český ráj“ a stal se tak průkopníkem snah o přenesení tohoto pojmenování z ryze německého Litoměřicka na české Turnovsko a přilehlé okolí, byl místní rodák a regionální žurnalista Václav Durych (1863 – 1897). Tento dnes již oficiální turistický název se později vžil nejen pro krajinu hruboskalskou, ale pro širokou oblast od Jičína, přes Turnov až k Mnichovu Hradiště a na Maloskalsko.

Nový majitel panství Jan Bedřich svobodný pán Lexa z Aehrenthalu se postaral o další rozšiřování a rozvoj lázní. Nakonec se rozhodl přenechat celý sedmihorský komplex, a to za nesmírně výhodných nájemních podmínek doktoru A. Šlechtovi. Šlechta pak lázním skutečně zasvětil celý svůj další profesní život. Zasahoval i do zábavných programů lázeňských hostů. S manželkou pravidelně „předsedal“ v jídelně všem strávníkům (obědy a někdy i večeře organizoval ve stylu velkých rodinných tabulí).

Bez energického doktora Šlechty se v „jeho“ lázních prakticky neobešlo nic. Byl stejně tak u zrodu nově koncipovaných pavilonů, jejich vybavování, jako u lázeňského řádu (který byl mimochodem značně přísný), tak i při tvorbě propagace „svého díla“. V průběhu téměř dvaceti let byl vytvořen lázeňský komplex se šesti kamennými a pěti dřevěnými domky a dřevěnou kolonádou. V areálu stál například Mariánský dům, Herna, Zahradní dům, Švýcarský dům a tzv. Velký dům později zvaný Zámeček, v jehož přízemí byl umístěn poštovní a telegrafní úřad. V roce 1859 po celé jedné straně lázeňského prostranství byla postavena kolonáda. Lázně měly parkovou úpravu a květinovou výzdobu. Uprostřed proti portálu kolonády byl původně vodotrysk, později zde na podstavci s vytékající vodou došlo ke vztyčení busty dr. Šlechty. Přímo v kolonádě byl uprostřed umístěn v podobě pomníčku Janský pramen pojmenovaný po majiteli panství. V areálu se také nacházela Elizabetina studna, nesoucí druhé jméno manželky majitele panství, dále také Aloisův pramen, Hermínin, Barbořin, Josefův, Felixův a Antonínův, který je památný tím, že se v roce 1839 u něho dohodl dr. Šlechta s majitelem aehrenthalského panství na založení lázní. Nad starým lázeňským domem bylo místo pro tělocvik a pro hry.

Již zmíněný Václav Durych ve svém ilustrovaném cestopisném díle „Z Českého ráje“, které vydal v roce 1886, popisuje léčebné procedury v sedmihorských lázních. Uvádí, že nejdůležitějším způsobem léčení byla léčba studenou vodou. Léčilo se však i vzduchem, tělocvikem a dietou, vše podle lékařského vyšetření a předpisu, přičemž se přihlíželo k povaze pohlaví, věku a tělesné kondici pacienta. Voda se používala zevním a vnitřním způsobem. Zevně koupelemi těla, omýváním, třením, sprchami, sedací či parní lázní. Vnitřní používání stanovil lékař dle stavu nemocného. Denně se předepisovalo průměrně až dvacet malých skleniček, někdo však měl povoleno vypít pouze pět, jiným bylo naopak doporučeno až třicet pět (!) skleniček vody. Velmi důležitými byly lázně vzduchové. Pacient, který aplikoval vzduchové lázně, se musel podrobit osprchování nebo proceduře opleskávání. Potom nahý, jen s přehozeným prostěradlem a hlavou pokrytou slaměným širákem, se vydal na procházku do lesa. Vzduchové lázně se používalo jen v suchém a teplém počasí dvě hodiny před polednem. Před započetím zarazil lázeňský zřízenec v parku červenobílý prapor jako znamení ženám, že do dvanácté hodiny je pro ně dotyčná část lesa uzavřena. Doktor Šlechta zkušebně vyhradil též vzduchovou lázeň i pro ženy; své rozhodnutí byl však brzy nucen zrušit, poněvadž to prý „nedělalo dobrotu“.

MUDr. A. V. Šlechta se stal nositelem mnoha významných řádů a titulů. Výčet těch nejvýznamnějších se zachoval na jeho hrobce na lomnickém hřbitově a doslovně zní: „MED. DR. Antonín Šlechta, rytíř Sedmihorský, c. k. vládní rada a zakladatel Lázní Sedmihorek, rytíř c. k. Rak. řádu železné koruny III. tř., c. k. řádu Františka Josefa, král. švédského řádu hvězdy severní a velkovévodského  oldenburského řádu domového atd.“

Propagátor vodoléčby a zakladatel prvních vodoléčebných lázní v Čechách získal za svůj přínos k rozvoji balneologie a na základě udělení řádu Železné koruny III. třídy rytířský titul a erb. Stalo se tak dne 30. května 1873. Jako bratranec Petra Karla Šlechty, šlechtice z Hrochova, obdržel jeho polepšený znak: Polcený štít. Vpravo ve zlatě se na kamenné zdi (je postavena z nepravidelných hnědých kvádrů, na koruně je porostlá trávou a sahá do poloviny štítu, lícujíc se zdí v levé polovině štítu), zvedá sedm zelených travnatých pahorků (1, 2, 2, 2), (V jednotlivých dvojicích pahorků je ten vlevo vždy o něco níže. Pahorky v prostřední dvojici jsou od sebe vzdáleny více než ostatní), uprostřed zdi prýští pramen (vytéká z půlkruhovitého žlabu umístěného uvnitř zahloubené klenutí niky a dopadá do obezděné nádržky), který se vine po zeleném trávníku (trávník je v patě štítu, první meandr směřuje do leva) ve třech meandrech. Vpravo v červeném je stříbrná kvádrovaná zeď o třech stínkách, zpoza níž vyrůstá vlk přirozených barev. Na štítě spočívají dvě korunované turnajové přilby. Klenoty: I. dvě složená křídla, přední černé se stříbrným kosmým břevnem s Aeskulapovou holí přirozených barev (hůl je dřevěná zakončená koulí, had je zelený s červeným jazykem, hledí doprava a hůl obtáčí celkem pětkrát), zadní zlaté, přikrývadla černo-zlatá; II. tři pera, stříbrné mezi dvěma červenými, přikrývadla červeno-stříbrná. Pod štítem je červená (na nákresu je stříbrně podšitá) páska se stříbrným nápisem LABORE ET CONSTANTIA. Tolik suchý popis erbu dle pevně daných heraldických pravidel. Protože rytíř Sedmihorský nezanechal potomky, končí smrtí jeho ženy Barbory roku 1892 také krátké dějiny erbu s vlkem a sedmi horami.

MUDr. A. Šlechta zemřel 2. ledna 1886 a byl pochován v rodinné hrobce v Lomnici nad Popelkou. Osudy sedmihorských lázní byly spojeny s jeho jménem po dlouhou dobu čtyřiceti pěti let. Byl znám a oblíben nejen pro svůj lékařský věhlas, ale i pro svoji milou a dobrosrdečnou povahu, pro kterou byl všemi hosty ctěn. Na jeho památku mu dali jeho vděční přátelé a lázeňští hosté postavit v centru Sedmihorek pomník s bustou, jenž byl odhalen na svátek sv. Antonína 13. 6. 1890.

O popularitě a úctě jakou se A. V. Šlechta těšil, svědčí i pohřební řeč, kterou při jeho pohřbu dne 6. ledna 1886 patetickými a vzletnými slovy výstižně přednesl kouzelně znějící češtinou devatenáctého století Josef Lexa, farář na Hrubé Skále. Jeho proslov jistě stojí za alespoň částečnou citaci: „Tak anděl smrti na obchůzce své světem zavítal dne 2. t. m. u večer v údolí bystrotoké Libuňky a zastavil kroky své pod staroslavným hradem Hruboskalským v tichém, klidném zátiší Lázní Sedmihorských…neboť si vyvolil tentokráte oběť nevšední, vznešenou, vzácnou; měl na věčnost povolati a doprovoditi toho, který byl takměř středem a duší, ano tvůrcem a původcem místečka toho, malého sice, ale rozhlášeného, slovutného a dobrou pověstí slynoucího nejen ve vlasti české, ale i daleko za hranicemi mocné říše Rakouské, známého v celé Evropě; vyvolila si tentokráte smrt za oběť věhlasného lékaře, bystroumého učence, váženého občana, obětavého vlastence, šlechetného dobrodince…mám doličovati vám, jak během času vznešení i prostí, učení i neumělí, jak sami knížecí i korunované hlavy útočiště své brali k lékařskému věhlasu našeho Šlechty, zdraví u něho a úlevy hledajíce ochuravělým údům těla svého?! A pohleďte jen na ty odměny, na ty odznaky a lesklé řády, kteréž zdobily prsa jeho; ty jsou odpovědí zřejmou a jasnou, jsou hlasateli zvučnými o zásluhách v pánu zesnulého.“

Po výčtu pana faráře Lexi týkající se veřejných zásluh nebožtíka pokračuje smuteční řeč dále těmito slovy: „…neméně záslužným, příkladným, v pravdě šlechetným byl i život jeho soukromý. To nechť dosvědčí nesčetný počet těch, jenž Šlechta bezplatně přijímal pod krov svůj v Lázních Sedmihorských, jimž byl rádcem, těšitelem, léčitelem, společníkem laskavým bez ohledu na zisk, z pouhé lásky křesťanské…takovým byl, tak žil a zemřel nezapomenutelný Šlechta náš. Dokud prameny vod Sedmihorských nevyschnou, dokud tam kámen na kameni bude, nevyhyne památka muže toho slovutného, šlechetného! Dokud cenu míti bude na světě vzdělanost, dobročinnost, šlechetnost: bude Šlechty vždy čestně vzpomínáno.“ Smuteční řečník se  zesnulým loučil těmito slovy: „A protož pravím, mějte památku jeho v uctivosti zbožné. Mějte ho v památce zbožné, vy rodáci lomničtí, jejichž chloubou Šlechta se stal…“

Samotná hrobka na lomnickém hřbitově památkově chráněná (r. č. 47745/6 – 4762) a prošla v roce 2008 rekonstrukcí pod vedením akademického sochaře Petra Roztočila z Malé Skály. Náhrobek pochází z poslední čtvrtiny 19. století a sestává z krycí žulové desky a z  klasicistního náhrobku z jemnozrnného pískovce. Tvoří jej mohutný hranolovitý základní podstament s nápisem a nadstavec portálového typu se sloupy a rozetová nika. V této nice se kdysi nacházela bronzová busta MUDr. A. Šlechty (od roku 1994 umístěná z bezpečnostních důvodů ve vstupní hale lomnického muzea) dnes nahrazena novodobým výduskem (V kronice MUDr. Antonína Mastného se nachází zajímavá informace, že originál busty věnoval ještě za života MUDr. Antonín Šlechta Národní galerii v Praze. Byl i štědrým mecenášem Národního muzea). V horní části náhrobku se mezi stylizovanými vavřínovými listy nachází uprostřed šlechtický erb rytíře Sedmihorského. Pod tympanonem je vyryt latinský nápis „LABORE ET CONSTANTIA“, což v překladu znamená „prací a vytrvalostí“.  Kromě Antonína Šlechty je v hrobce pohřbena jeho manželka Barbora, rozená Rumlerová (12. 1. 1816 – 28. 7. 1892) a dva další jeho příbuzní – továrník Jind. V. Mastný (3. 9. 1837 – 6. 5. 1917) a Berta Mastná, rozená Wohankova (23. 11. 1866 – 28. 9. 1921).

Bohužel začátkem roku 2015došlo k znesvěcení a barbarskému vykradení hrobky. Zájem zloděje (který byl později naštěstí při podobné činnosti chycen) se soustředil na šperky a zubní implantáty z drahých kovů… O tomto kriminálním činu veřejnost informovala i celostátní média.

Řada exponátů s vazbou na doktora Šlechtu se zachovala v lomnickém muzeu, a to především ve stálé expozici „Památníku rodu Šlechtů“, kde jsou pietně uchovány rodinné předměty. Předně se jedná o bronzovou bustu A. Šlechty z roku 1885 (inv. č. PD-3), jejímž autorem je významný český sochař J. V. Myslbek (1848 – 1922) a byla odlita Františkem Maškem z Karlína. Dále o pověstné, dodnes funkční hodiny s vodotryskem z roku 1832 vyrobené hodinářskou firmou Franze Schmidta z Jaroměře (inv. č. CH-40), šperkovnici – komodu (inv. č. NB-12), bohatě intarzovanou v kombinaci želvovina s mosazí, rohy zdobí tzv. antické karyatidy, na mramorové desce je vyryt nápis v němčině (věnováno lázeňskou společností v roce 1875). Muzeum vlastní i dřevěný malovaný erb rytíře Sedmihorského a velkou grafiku s panoramatickým pohledem na Bad Wartenberg (Lázně Sedmihorky) se signaturou X. A. v. Schulz – Schmetzer s bohatě vyřezávaným rámem, kde uprostřed je umístěn znak rytíře Sedmihorského (inv. č. O-68). Za zmínku také stojí ozdobný podnos z lastury s perletí se stylizovanými kvítky, erbem a jménem manželky rytíře Sedmihorského Barbory (inv. č. Y-63).

Lázně Sedmihorky po smrti svého zakladatele, které ke konci jeho života zažily svůj největší rozkvět, prošly různými peripetiemi. Doufejme, že v budoucnu dojde k renesanci (ať už v jakékoliv podobě) těchto sice malých, přesto však krásných a v minulosti hojně navštěvovaných lázní. To však je již jiná kapitola jejich historie, přesahující poslání tohoto článku – připomínku života a díla vzácného a činorodého člověka MUDr. Antonína Vincence Šlechty – Sedmihorského.

Mgr. Jan Drahoňovský – ředitel Městského muzea a galerie Lomnice nad Popelkou

 

Zobrazit archiv

Otevírácí hodiny – duben – listopad

Pondělí - zavřeno
Út - Pá - 08:00 - 16:00
So - Ne - 09:00 - 16:00

Vstupné

Vstupné muzeum, včetně galerie a probíhající výstavy:
Rodinné vstupné 90,- Kč
Dospělí 45,- Kč
Důchodci,studenti a děti nad 6 let 35,- Kč
Jednotlivé okruhy muzea:
Dospělí 35,- Kč
Důchodci,studenti a děti nad 6 let 25,- Kč
Krátkodobá výstava:
Dospělí 25,- Kč
Důchodci,studenti a děti nad 6 let 20,- Kč

Kontakt

Husovo náměstí 43/44
Lomnice nad Popelkou
512 51
IČO: 00371297
(zobrazit na mapě)

tel.: +420481671872
muzeum.lomnice@seznam.cz

„Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání.“ Mark Twain