levy_banner

22. Duben, 2020

Dozvuky války – Dvoje dveře, které zachránily životy

Bohuslav Vrána, pamětník lomnických květnových událostí roku 1945 zachycen v expozici muzea v části věnované druhé světové válce.Rodný domek Bohuslava Vrány čp. 940v Popelkách byl v květnu před 75 lety němým svědkem nočního přepadení rodiny Vránových.Fotografie zachycující masakr v Poděbradvoě ulici 10. května 1945.

 

 

 

 

 

 

 

Války nevyvolávají obyčejní lidé, i když zpravidla se jich nejvíce dotýkají a na svých bedrech nesou hlavní tíži problémů a strádání s nimi spojenými. Historie není jenom o velkých dějinách, ale také o každodennosti a osudech drobných lidí, o jejichž mnohdy dramatických příbězích se nedočtete ani v knihách, ani nejsou zachyceny na filmových pásech. Jeden z mnoha zaznamenáníhodných se stal i u nás v Lomnici nad Popelkou těsně po skončení druhé světové války, konfliktu, jenž lidstvo, co do rozsahu, ztrát a zmaru, ještě nepoznalo.

Psal se 10. květen, čtvrtek roku 1945 okolo osmnácti hodin. „Němci jsou pryč a Rudá armáda je už konečně i v Lomnici nad Popelkou“. Ta neuvěřitelná zpráva se po šesti a půl letech okupace, a dusné protektorátní atmosféry, která konečně pominula, šíří od jedněch úst ke druhým rychlostí laviny. Čerstvý vzduch až opojně voněl šeříky, svobodou a nadějí.

Lidé se srocují na Husově náměstí i v přilehlých ulicích a vychutnávají si tuto radostnou chvíli. Je slyšet smích a jásání, ze všech vyzařuje úleva, vyhrává hudba, podávání květů a rukou osvoboditelům nemá konce. Město je vyzdobeno odkudsi z úkrytů vytaženými (popřípadě narychlo ušitými) našimi či spojeneckými státními vlajkami.

Historickou chvíli chtějí zažít i Vránovi z Popelek čp. 940. A tak se na cestu pěšky vydávají otec Josef a syn Bohuslav, aby si tyto výjimečné okamžiky vryli do pamětí až do konce svých životů. Že ten konec jejich životů mohl z nenadání a bez varování přijít již za chvíli, a to během několika málo hodin dokonce hned dvakrát, si nepřipouštěli a nedokázali představit ani v tom nejčernějším snu.

V podvečer po návratu ze slavnostně naladěného náměstí míjeli v Poděbradově ulici několik vozů tzv. „národních hostů“ – německých utečenců před frontou. Kolona se zastavila a při kontrole jedna z žen sedící na voze prý vytáhla pistoli z povijanu od nemluvněte a začala ohrožovat hlídku. Vyšla rána a v nastalé panice došlo ke střelbě partyzánů a vojáků, kteří přiběhli z nedalekého náměstí. Vránovi se tak znenadání a zcela neočekávaně ocitli v epicentru smrtelného nebezpečí. Otec Josef duchapřítomně strhl svého syna do nedalekého výklenku domu č. p. 54 majitele advokáta JUDr. Františka Večerníka (nyní advokáta JUDr. Jiřího Bláhy). Zády přitisknut nahmatal a zmáčkl kliku domovních dveří, které naštěstí zůstaly nezamčené. Rychle vklouzli do chodby a v jejím bezpečí potichu přečkali, až dozní poslední výstřely. Po chvíli se odvážili vyjít ven. Zde se jim naskytl hrůzný obrázek jako po bitvě. Mrtví lidé a koně na silnici i chodníku, vůz přes cestu, zranění a křik. Dle pamětníka pana Vrány ml. mohlo být mrtvých obětí až sedm (což potvrzuje i údaj v městské kronice, kde jsou však o celém incidentu pouhé dvě věty. Podobně stručný je ve svých pamětech také Prof. Josef Motejl, další přímý účastník těchto událostí, který jako sedmnáctiletý mladík v Poděbradově ulici držel pořádkovou službu se zbraní a byl dávkou sedmi ran těžce zraněn do nohou). Čtveřice koní ležela poté odtažená na louce u domu naproti, kde se nyní nachází řemeslný pivovar. Ještě dnes má tento žijící svědek před očima zastřelené, včetně mrtvých koní ležících na zádech s kopyty nataženými k nebi…

Plni rozporuplných dojmů s událostmi nabitého dne se záhy dostali šťastně domů, kde však na ně v krátké době čekal přízrak smrti podruhé.

Okolo jedné hodiny v noci z 10. na 11. května se totiž ozvaly z nenadání silné rány. První zareagovala manželka Marie a probudila svého chotě. Ten se manželku snažil uklidnit, že se jistě jednalo pouze o křik jejich hus v síni. Když se rány na venkovní dveře opakovaly, rozespalý otec vstal, po tmě došel do chodby a tlumeným hlasem se nezvaných hostů zeptal: „ Kdo je a co chcete?“ Neznámí odpověděli německy: „Civilní šaty a jídlo.“ Po záporné odpovědi: „že jim nic nedá, ať jdou pryč“ se ozvaly nadávky, vzteklé kopání a rány pažbou. Dveře zapraskaly, ale naštěstí vydržely. V tu chvíli pan Vrána poděkoval v duchu osudu a hlavně truhláři Ladislavu Bergrovi, který jim před týdnem vyrobil zcela nové masivní dveře. Ty staré by rozhodně takové množství ran a nápor nevydržely. Ještě před pár dny stačilo jedno bouchnutí a rodina uvnitř za jeho zády by se rázem ocitla ve smrtelném nebezpečí s možným tragickým koncem…

Vystrašené děti, Bohuslav a Josef, ve věku 15 a 8 let se zatím ukryly pod postelí. Otci blesklo hlavou, že v nedaleké hospodě „U Brousilů“ je ubytovaná hlídka květnových bojovníků, a tak otevřel okno do zahrady a snažil se je hlasitým křikem přivolat. Nikdo, až na ozvěnu odrážející se od lesa, však nereagoval. V zoufalství pln strachu a úzkosti o svoji ohroženou rodinu vyskočil proto oknem ven a přikrčen utíkal, co mu síly stačily údolíčkem pod domem vyhledat pomoc. Když jej Němci zpozorovali, začali střílet. Jednak po běžící postavě, ale minimálně tři dávky ze samopalu provrtaly i zdi domu, až prý „okna drnčela a klepal se celý dům“. Ještě dnes po letech si pan Vrána s hrůzou vzpomene, jak maminka, když slyšela střelbu, v domnění, že Němci zastřelili muže a tátu jejich malých dětí, dostala nervový šok. Poté, co vetřelci obešli dům, starší chlapec vyběhl z hlavních dveří a ve tmě doklopýtal k sousedům, kteří však po střelbě a hluku měli strach komukoli otevřít. Asi po hodině, která byla jistě nejdelší hodinou v životě rodiny Vránových, konečně přijelo nákladní auto s ozbrojenými chlapi. Když vyskákali z korby vozu, pročesali nejbližší přilehlé okolí, avšak bezvýsledně.

Později vyšlo najevo, že se jednalo o německé zajatce v počtu přibližně deseti, kteří uprchli z hřiště (areál dnešního letního stadionu), kde byli nedostatečně hlídáni. Pravděpodobně si někde před zajetím ukryli zbraně, jež později použili. Po útěku od Vránů asi přes nedalekou „hrobku“ a Kordíkův les byli později zadrženi a odzbrojeni někde v oblasti Tuhaně. Maminku ještě dlouho z prožité hrůzy léčil místní lékař pan Munzar. Také soused zedník František Plichta v domě č. p. 939 měl podobný zážitek a s rodinou se před nebezpečím ukryl ve sklepě. Řadu dní dlouho po této události šla Lomnicí fáma „že u Vránů v Popelkách se střílelo a všichni jsou mrtvi“. Když se živí a zdraví později objevili ve městě, bylo od známých a dalších lidí mnoho údivu a vyptávání…

Z drobných střípků květnových revolučních dní si pan Vrána přes propast času dále vybavil dvě zajímavé příhody. Jednak opakované hlášení v místním rozhlase s výzvou k dobrovolníkům, kteří měli střežit zajaté Němce na hřišti a jako ozbrojená eskorta je později doprovodili pěšky do Jičína (před Bradleckou Lhotou jich však řada v nestřeženém okamžiku naskákala a utekla do lesů). Druhá vzpomínka se vztahuje k panu Erbenovi, který bydlel i s rodinou v budově márnice na hřbitově. Ten dostal jako městský metař od vedení města příkaz, aby po odešlých německých vězních uklidil hřiště, latrínu a přilehlé okolí. K úžasu mnohých se po skončení zadané práce objevil na náměstí před radnicí s kolečkem plným peněz (městská kronika hovoří také o 440 tisících protektorátních nových pětitisícovkách), kterých se zajatci v době internace hromadně zbavovali. Za tento překvapivý nález jako z pohádky tehdy dostal poctivý nálezce od místních radních zaslouženou zákonitou odměnu.

Tolik krátká vzpomínka v současné době téměř devadesátiletého pana Bohuslava Vrány na lomnické dramatické události staré tři čtvrtě století. Bohužel přímých pamětníků postupně ubývá, dnes už je jich ještě méně než pověstného šafránu. Co by se však nemělo vytrácet, je paměť národa. Proto je důležité (pokud to ještě lze) včas ji zachytit. Pro naši historii a hlavně pro poučení.

Zaznamenal Jan Drahoňovský během rozhovoru a vzpomínání pana Bohuslava Vrány ze Žďáru u Veselé v Městském muzeu a galerii Lomnice nad Popelkou v průběhu měsíc března roku 2020.

Zobrazit archiv

Otevřeno

Během letních prázdnin je muzeum otevřeno po očištění rukou dezinfekčním prostředkem.
Každý den kromě pondělí od 9 do 16 hodin.

Vstupné

Vstupné muzeum, včetně galerie a probíhající výstavy:
Rodinné vstupné 90,- Kč
Dospělí 45,- Kč
Důchodci,studenti a děti nad 6 let 35,- Kč
Jednotlivé okruhy muzea:
Dospělí 35,- Kč
Důchodci,studenti a děti nad 6 let 25,- Kč
Krátkodobá výstava:
Dospělí 25,- Kč
Důchodci,studenti a děti nad 6 let 20,- Kč

Kontakt

Husovo náměstí 43/44
Lomnice nad Popelkou
512 51
IČO: 00371297
(zobrazit na mapě)

tel.: +420481671872
muzeum.lomnice@seznam.cz