Z muzejních vitrin a depozitářů – Lomnický kroj

Paní Kozáková (manželka správce muzea Bohumíra Kozáka) a slečna Eva Sahánková v lomnických krojích.

Po delší odmlce se opět vracíme k ryze „muzejní rubrice“. Dnes se budeme věnovat lomnickému kroji – svébytnému symbolu lidové kultury Podkrkonoší. Obecně se dá říci, že k lidové kultuře zcela jistě a neodmyslitelně také patří fenomén ženského a mužského kroje, který se v jednotlivostech i bohatostí liší kraj od kraje. Lomnický kroj se pestrostí a nákladností pochopitelně nedá srovnávat s podobnými honosnými oděvy v bohatém Polabí, s Moravou či Chodskem. Přesto i náš kroj si jistě zasluhuje pozornost a je hmatatelným důkazem a dědictvím po našich předcích.

Největší podíl na zachování povědomí, jak lomnický kroj vypadal, měla bezesporu učitelka ručních prací Anna Jandová, kdysi bydlící na Račanech, jedné ze čtvrtí našeho města. Po ukončení 1. světové války vykonala neobyčejně užitečnou a záslužnou práci, když uplatnila své dlouhodobé zkušenosti, kterých nabyla zejména mezi lety 1900 – 1915, kdy na základě výpovědí převzatých od až 90letých místních pamětnic shromáždila dostatek náležitých informací, jak vypadal ženský lomnický kroj ještě v 1. polovině 19. století. V letech 1919 a 1920 získala pro tuto myšlenku větší počet lomnických dívek, aby pod jejím odborným vedením vyšívaly ženský lomnický kroj a bezmyšlenkovitě tak nenapodobovaly pod vlivem popřevratového vlasteneckého nadšení mnohem výstavnější moravské kroje. Podobně, jak se to tehdy módně dělalo na mnoha jiných místech v Čechách. Z této doby se nám dochoval jediný známý exemplář, o to cennější komplet, který je v současné době pýchou  naší stálé etnografické expozice.

Druhá vlna zvýšeného zájmu o lomnický kroj se zvedla těsně po 2. světové válce, a to v souvislosti s radostnou atmosférou ve společnosti ze znovu nabité svobody a snahou o větší probuzení slovanské vzájemnosti. Velké propagátorky lomnického kroje paní Kozáková, manželka správce muzea Bohumíra Kozáka, a slečna Eva Sahánková, dnes provdaná Rybová, vytvořily v roce 1946 společně s redaktorem a fotografem Stanislavem Račanským v prostorách místního muzea a před roubenkami na Karlovském náměstí kolekci uměleckých fotografií prezentujících krásu lomnického kroje. Některé z fotografií se objevily i v dobovém tisku, například v publikaci „Město sucharů a textilu Lomnice nad Popelkou“. Kroje různých typů, včetně našeho, našly také uplatnění v rámci tehdejších různých slavností a kulturních událostí, jak nám zachytily archivní fotografie i filmové dokumenty v současné době uložené pro další generace v naší instituci. Jednalo se především o Dožínky, Majálesy a slavné Staročeské poutě.

Jak píše ve svém upomínkovém tisku městského muzea, který byl pod názvem „Lomnický kroj“ vydán na počest 750. výročí Lomnice nad Popelkou v dějinách českého písemnictví v roce 1982, František Novák, její bývalý ředitel: „Lomnický kroj pronesla tradice v jeho takřka původní podobě z dávných dob až do 1. poloviny 19. století. Je významnou památkou na naše staroslovanské předky… Z tohoto důvodu je… jedním z nejvzácnějších exponátů našeho městského muzea… bez ohledu na skutečnost, že jde o rekonstrukci vyhotovenou v zimním období v letech 1919 – 1920 tehdy teprve osmnáctiletou Marii Lamačovou, provdanou Škodovou, známou funkcionářkou a pracovnicí lomnického kulturního života.“ V této útlé publikaci rozvíjí autor pan Novák svoji osobitou a odvážnou teorii o vzniku a vývoji lomnického kroje od nejstarších dob, kdy území severovýchodních Čech obýval staroslovanský kmen Bílí Chorváti se sídlem ve slavníkovské Libici.

Faktem zůstává, že lomnický kroj je poměrně jednoduchý a prostý, oproti jeho zdobnějším protějškům v jiných úrodnějších, tedy bohatších krajích. To je s největší pravděpodobností odrazem skutečnosti, že Lomnicko bylo chudou hornatou oblastí. V kontrastu s jednoduchostí oděvu, kde převládala především bílá a zelená barva, byly zlatou nití vyšívané čepce posázené pravými českými granáty zvanými „pyropy“ v červené barvě, které se dodnes v okolí nacházejí, především v Bradlecké Lhotě. V různých odstínech červené barvy jsou i některé části kroje. Živůtek v zelené barvě pak snad symbolizoval skutečnost, že kroj byl zhotoven z přírodního lněného materiálu, který hrál v životě našich předků značnou roli.

Lomnický kroj je tudíž pro nás velice vzácná a nesmírně cenná kulturně-etnografická rekvizita, která nás vede po pomyslných schodech mnoha generací až k naší minulosti… Je pro nás doslova něčím, co nám umožnuje vést přes propast času pomyslný dialog s našimi dávnými předky. Dokážeme tak porozumět lépe i sobě samým a naší současnosti. Vždyť žijeme, existujeme a i využíváme základy, které vytvořili oni, bez nichž bychom tu dnes nebyli.

Pro návštěvníky nadcházející letní sezony bude speciálně v etnografické části připravena ukázka výše popisovaného oděvního exponátu. Aby bylo možno vidět jej a obdivovat i v detailu se všemi typickými prvky, bude figurína oblečená do lomnického kroje přesunuta v expozici blíže k očím prohlížejících. Přijměte pozvání a přijďte se podívat.

Jan Drahoňovský

 

Další články pro badatele

Morové rány na Lomnicku

Jedním z nejvíce skloňovaných slov dneška je „epidemie“. Nesužuje jenom dnešní generace, ale v mnoha podobách trápila i naše předky. Tedy nic nového pod sluncem....

Dlouhého mechanický betlém

První exponát, který návštěvník při vstupu do lomnického muzea spatří, je rozměrná práce betlémáře Josefa Dlouhého ze Stružince, čp. 64. Své největší, částečně...

Betlémářská tradice na Lomnicku

Odrazem pokračující betlémářské tradice na Lomnicku je každoroční snaha muzejníků pořádat v adventním čase v lomnickém muzeu a galerii vánoční výstavy betlémů. Tímto...

Lomnické „popelení“

Jako červená nit se Lomnickem klikatí říčka s až pohádkově libozvučným jménem Popelka. A obdobně jako ta dívka z Pohádky neměla ani Lomnice nad Popelkou v minulosti na...

Stopy Třicetileté války v našem kraji

Stopy Třicetileté války v našem kraji Letošní rok je přebohatý na různá historická „osmičková“ výročí. Jedním z nejdůležitějších je jistě i čtyřsté výročí vypuknutí do...